Taneční konzervatoř hlavního města Prahy, Křižovnická 7, 110 00, Praha 1, tel.: 222 323 592, studijni@tkpraha.cz

Zpráva o úmrtí kolegyně Zdeňky Nemcové

hluboce zasáhla všechny pracovníky a studenty TKHMP. Na škole působila více jak 20 let a její pedagogické výsledky byly mimořádné. Dovedla skloubit poznatky z vlastní interpretační činnosti s nabytými teoretickými vědomostmi získanými na proslulém moskevském Gitisu a prohlubovanými výkonem funkce baletního mistra ND a pedagogickým působením na Taneční konzervatoři hlavního města Prahy. Měla to, čemu se říká pedagogický talent /snad získaný po mamince, která byla vynikající profesorkou českého jazyka/. Nejenže viděla, ale hlavně uměla analyzovat chyby v provedení jednotlivých prvků a postupně je odstraňovat. Měla smysl pro detail, pro dokončení a dotažení každého pohybu a jeho nuancí. Tento způsob výuky však nevedl k bezduchému cvičení, ale k procítění a tanečnímu ztvárnění prvků klasického tance díky kombinacím, které byly vystaveny logicky, s potřebnou technickou náročností probírané látky, taneční a velmi muzikální. Vždy jsem se těšil na její „velké adagio“, které je součástí hodin klasického tance vyšších ročníků. Bylo vytvořeno na danou hudební předlohu v určitém tanečním stylu a dávalo možnost studentkám prokázat nejen technickou vyspělost, ale, a to především, schopnost tanečního vyjádření hudby. Několikrát jsme zařadili toto Adagio do programu absolventského představení či koncertu školy. Práce s ní nebyla vždy jednoduchá. Vyžadovala od studentů odpovědný přístup ke studiu, soustředěnost a maximální zapojení a spolupráci při hodinách. Přesto, a nebo právě proto, byla u studentek oblíbená a respektovaná, neboť si uvědomovaly, čeho se jim dostává. Je pozoruhodné, že těchto skvělých pedagogických výsledků dosahovala i když sama měla, hlavně v poslední době, problémy s chůzí a pohybem. To byl také důvod, proč mě požádala v srpnu 2017 o ukončení pedagogického působení na škole. Moc mě to mrzelo, ale musel jsem jejímu přání vyhovět.

Navrhl jsem, aby sepsala své poznatky z pedagogické práce a podělila se o své zkušenosti s ostatními pedagogy a žáky. Nápad ji zaujal a slíbila, že jak jen to bude možné, dá se do toho. Ještě letos v říjnu, kdy se cítila dobře, mi řekla, že začne psát. Bohužel, odešla tak rychle, že to nestihla. Budeme na ni vzpomínat jako na vzácného člověka a skvělého pedagoga.

„ČEST JEJÍ PAMÁTCE“ !

 

Mgr. Jaroslav Slavický, ředitel TKHMP